Biologie žížal

Tělo žížaly je studené a vlhké. Opasek na přední části těla mají jen dospělí jedinci. Nachází se poblíž hlavové části. Tekutiny a sliz, které žížala vylučuje póry na zádech, slouží jako mazivo pro pohyb přes kamínky a suchá místa. Sliz napomáhá rychlejšímu pohybu.

Vývojová stádia žížaly

Páření u žížal probíhá přenosem spermatu partnerského jedince do malých schránek v pokožce, která se nazývá spermatéka. V opasku produkují žlázy váček se slizem a ten chrání vajíčka. Postupně je váček posouván k hlavové části a během pohybu nad vyústěním samčích pohlavních otvorů a otvory spermaték dochází k vypuštění vajíček a spermií do slizového vaku. Poté se váček uzavře a vytvoří kokon, který připomíná malý citron.

Kokony žížal ve vermikompostu:

Průměrná doba života žížal je 1 – 2 let v důsledku různých podmínek prostředí. Během vermikompostování je třeba žížalám dodávat dostatečné množství organické hmoty.

Druhy žížal

V ČR lze nalézt okolo 50 druhů žížal. K vermikompostování se využívá zejména žížala hnojní, která se vyskytuje běžně v kompostu a hnoji na zahradách nebo speciálně vyšlechtěné kalifornské žížaly.

Žížala kalifornská (Eisenia andrei)

Dospělý jedinec dosahuje délky 50 – 90 mm, průměr těla je 2 – 4 mm a počet segmentů 80 - 120. Tělo je cylindrické a za opaskem mírně zploštělé.

Červená kalifornská žížala Eisenia Andrei:

Červená kalifornská žížala Eisenia andrei (shluk):

Druh Eisenia andrei je jednobarevný, tmavě nebo světle rudý. Během podráždění z hřebtních pórů vylučuje nepáchnoucí kapalinu. Tento druh je speciálně vyšlechtěný ke zpracování organických odpadů. Bližším výzkumem se zjistilo, že Eisenia andrei produkuje větší množství oxidu uhličitého na jednotku hmotnosti než Eisenia foetida (žížala hnojní). To poukazuje na intenzivnější životní pochody Eisenia andrei a větší spotřebu potravy na jednotku hmotnosti.

Rozklad bioodpadu pomoci žížal:

Žížala hnojní (Eisenia foetida)

Tento druh dokáže žít v prostředí, které je silně ovlivněno člověkem. Nejčastěji ho můžeme nalézt na hnojišti, v kompostu nebo rozkládající mokré slámě. V půdě běžně nalézt nejde, vzhledem k jeho vysokým nárokům na množství organických látek.

Tělo tohoto druhu žížaly měří 4 – 12 cm. Má červenohnědé zbarvení a jsou u nich viditelné světlejší proužky mezi tělními články. Velice rychle se rozmnožují.

Žížala hnojní (Eisenia foetida):

Tělo žížaly se dokáže chovat jako biofiltr, který biologicky rozloží organický odpad, těžké kovy a pevné látky z odpadních vod absorpcí stěnami těla. Některé výzkumy ukazují, že vermikompostování převádí infikovaný biomedicíncký odpad obsahující různé patogeny na neškodný odpad obsahující mikroorganismy běžně se vyskytující v půdě a trávicím traktu žížal. V závislosti na druhu žížal je prokázáno, že dokáží snížit hladiny patogenů jako Salmonella, fekální koliformní bakterie, vajíčka střevních hlístů a lidské viry v různých druzích odpadu.