1.        Vývoj říční sítě

Říční síť

• hlavní toky s přítoky,
• produkt vzájemné interakce mezi geologickou stavbou území a působením endogenních a exogenních sil,
• její uspořádání ovlivňuje odtokový a splaveninový režim toků.

Pro návrh technického řešení, určení nutnosti, návrh případných korekcí úprav toků je nutné pochopit korytotvorné procesy v říční síti, a to je nutným předpokladem pro poznání zákonitostí vývoje a interakce říční sítě s povodím.

1.1       Činitelé určující vývoj reliéfu povodí a jejich říčních sítí

Morfologie - vzhled a tvar terénu.

Geomorfologie

• zkoumá zákonitosti utváření forem zemského povrchu
• popisuje základní formy povrchu litosféry jako výsledek působení endogenních a exogenních sil,
• zabývá se tvary, které těmto formám dali různé exogenní a geomorfologické síly.

Endogenní síly

• síly zemského nitra, udávají základní rysy území, stále s různou intenzitou dotvářejí zemský povrch,
• pevninotvorné pohyby (eperiogenetické) - způsobují vertikální pohyb (zdvihání a pokles) a horizontální pohyb (přesuny velkých bloků zemské kůry),
• horotvorné pohyby (orogenní) - spolu s vulkanickým působením vytvořily základní typy tvarových struktur, charakterizovaných specifickými geologickými strukturami.

Exogenní síly

• sluneční záření, chemické a fyzikální působení atmosféry, biosféry,
• lidská činnost.

Reliéf

• členitost zemského povrchu,
• výsledek protikladného působení exo a endogenních sil.

Říční reliéf

• členitost povrchu říční sítě
• hlavním geomorfologickým činitelem byla voda.

Povodí

• část zemského povrchu ohraničená rozvodnicí,
• je odvodňováno k určitému profilu hydrografické sítě.

Hydrografická síť

• soustava vodních toků a ostatních povrchových vodních útvarů v daném území.

Říční síť

• soustava hlavních toků s přítoky,
• neexistují exaktní pravidla pro určení hlavního toku a přítoku, vychází se z:
• morfologického vývoje říční soustavy-tok. Který teče hlavním údolím je hlavní,
• délky toků, velikosti povodí, vodnatosti toků před soutokem,
• vlivů tradice a historie
• případně dostává tok po spojení dvou toků úplně nový název.

Historický vývoj říční sítě u nás

• Souvisí s vývojem povrchových tvarů (především s vývojem od konce třetihor),
• Dnešní říční soustavy jsou poměrně mladé a jejich vývoj v minulých geologických epochách byl poměrně intenzivní,
• V začátku neogénu:
  Česká vysočina byla odvodňována takto
  • Severozápadní Čechy do Podkrušnohorských jezer
  • Jižní a část středních Čech do Jihočeských jezer a dále do miocénního moře v Alpské prohlubni
  • Východní a severovýchodní Čechy do východočeského zálivu miocénního moře.
  
  Morava odvodňována takto
  • v miocénu byly moravské úvaly zatopeny mořem, to ustoupilo a hlavní tepnou byla pravděpodobně Svitava, ta odváděla vodu z dnešního povodí Orlice a ze severovýchodních Čech,
  • dnešní tok Moravy se vytvořil na rozhraní třetihor a čtvrtohor v souvislosti s poklesem Dolnomoravského úvalu.
• Miocénní moře dosahovalo od Alpské prohlubně až k Č. Třebové,
• Ke sjednocení české říční sítě došlo koncem neogénu vlivem říčního pirátství, zpětné eroze a poklesů území, vytvořily se koryta Labe a Vltavy,

1.2       Říční sítě a jejich vývoj

Část atmosférických srážek, která se nevypařila, nezůstala na vegetaci, předmětech, půdě, nevsákla se, stéká působením gravitace po ploše svahu ve směru největšího sklonu nejprve v podobě ronu (plošný odtok), koncentrováním plošného odtoku vzrůstá erozní působení vody-vytvářejí se různě hluboké stružky, ty se spojují do rýh dále vznikají brázdy a nakonec výmoly a strže. Na dně strží se začíná vytvářet koryto vodního toku (tok stálý nebo občasný) a kolem jeho údolí.

Půdorysný, příčný i podélný profil údolí závisí na:

• geologické stavbě území,
• historickém vývoji za poslední geologické období,
• intenzitě dynamického působení exogenních činitelů (voda a ledovce).

Hlavní údolí bývá široké a hluboké-vytváří až kotlinu, jsou osou říčních soustav, soustřeďují se v něm komunikace a sídliště.

1.3       Přirozené procesy tvorby a vývoje koryta

Výsledkem dlouhodobého působení především exogenních sil je soustava dlouhých sníženin s jednostranným souvislým sklonem, v těchto útvarech stékající voda vytvořila říční síť.

Směr proudění v tocích je určen směrem zlomů a puklin, uspořádáním vrás, pohybem zemské kůry, odolností hornin.

Elementárním útvarem říční sítě je malé povodí odvodňované jedním tokem-tvoří osu povodí, říční síť se pak skládá z takových malých povodí a hlavního toku, který je odvodňuje.

Výsledkem interakce proudící vody a prostředí je podélný a příčný tvar koryta a říčního úseku a nasycení splaveninami. Dynamickým působením vody na dno a břehy koryta se mění v jednom profilu se změnami průtoku a zároveň podél toku při ustálených odtokových poměrech.

Intenzita erozního působení toku závisí na výškovém rozdílu horní a dolní erozní báze.

Horní erozní báze

• poloha rozvodnice,
• snižuje se dlouhodobě zpětnou erozí,
• v krajním případě může tok s větším spádem překročit rozvodnici a napojit se na část sousední říční sítě - ŘÍČNÍ PIRÁTSTVÍ - jedno povodí vzrůstá na úkor druhého.

Dolní erozní báze

• hladina vody v recipientu,
• práh z odolných hornin,
• vodohospodářský objekt v korytě.

Výsledkem dlouhodobého erozního procesu je podélný profil údolí toku. Je-li stabilní poloha dolní erozní báze a další na toku nejsou pak podélný profil je plynulý a odpovídá rovnovážnému stavu mezi velikostí splavenin tvořících dno a silovým působením vodního proudu, úseky toku ležící nad úrovní křivky rovnovážného podélného profilu tok postupně prohlubuje, úseky pod křivkou tok zvyšuje agradací.

Existuje-li více erozních bází, pak splaveniny , které dosáhli erozní základnu se tam uloží a vytvoří náplavový kužel, jeho povrch tvoří plynulé pokračování sklonové křivky údolí.

Extrémní stav – bifurkace

• velký rozměr náplavového kužele, nesoudržné zeminy,
• rozvětvení toku, ramena mohou tvořit samostatné toky, příp. říční systémy.

Kromě hloubkové eroze působí podél koryta i boční eroze.

Změnami erozní báze byly do dna starších údolí vyhloubeny údolí mladší a užší, starší dno se změnilo na říční terasu.

Erozní terasa - terasa vytvořená v hornině tvořící údolí,

Akumulační terasa - terasa vytvořená ve vlastních nánosech.

Vlivem tektonických pohybů se údolí toku zvedalo, v případě, že rychlost eroze byla větší než rychlost tektonického zdvihu si tok zachoval svůj původní směr mluvíme o antecedentním údolí a toku.

1.4       Umělé zásahy do korytotvorných procesů

Procesy formující zemský povrch patří do geofyzikálních procesů. Působí dlouhodobě a mají autoregulační a kompenzační vazby.

Člověk

• od začátku historické éry zasahuje do těchto procesů vědomě, s cílem vytvořit takové podmínky aby jemu vyhovovali,
• starověk - zásahy měli jen lokální důsledky,
• dnes - zásahů je tolik a takové, že se mohou projevit i globálními negativními důsledky.

Zásahy

• záměrné, plánovité,
• sekundární, neplánované, účinek aktivit s jiným cílem.

Správný umělý zásah (úprava toku) by měl být v souladu s korytotvornými procesy a neměl by je negativně ovlivňovat, měl by vést ke:

• stabilizaci směrových poměrů,
• zařazení toku do krajinotvorných záměrů,
• využití biologického potenciálu.

Nejčastější umělé zásahy:

Ochranné hráze - narušení splaveninového režimu na dlouhém úseku.

Umělé vodní nádrže

• narušení splaveninového režimu,
• zachování minimálního průtoku pod nádrží,
• narušení teplotního režimu,
• snížení povodňových průtoků,
• výšení minimálních průtoků.

Těžba štěrku - hladová voda (voda bez splavenin), vznik zpětné eroze.

Velké investiční záměry - překládky toků - změna přirozených podmínek.

Ovlivnění kvality vody - ovlivnění krajinotvorné funkce.

1.5       Rozdělení vodních toků

Jedná se o rozdělení ne zcela přesně definované (intuitivní).

Bystřiny

• kratší toky
• velký nepravidelný sklon dna
• náhlé a výrazné změny průtoků
• značná erozní činnost a pohyb splavenin
• vývoj koryta je velmi nepravidelný, je ovlivněn geologickými, hydrologickými podmínkami a souborem faktorů určujících intenzitu erozních procesů

• činnost bystřin zasahuje do vývoje jejich recipientů
• hlavní zdroj splavenin v řekách
• úpravy jsou charakteristické a specifické, zaměřené nejen na koryto, ale i na zamezení (omezení) splachování splavenin).

Potoky

• menší toky
• vyrovnanější podélný sklon
• menší pohyb splavenin

Řeky

• vodnatější toky s větším povodím
• mírnější podélný sklon
• jemnější frakce ve splaveninách

Veletoky

• největší toky prvního řádu-ústí do moře
• délka je obyčejně větší než 500 km
• povodí je obyčejně větší než 10000 km²
• světové veletoky 
  • L>2500km
  • S>1 mil. km².

1.6       Klasifikace říčních sítí

Říční síť lze klasifikovat podle různých kritérií:

a)      Uspořádání říční sítě

• Stromovitá - přítoky se pravidelně střídají po obou stranách
• Asymetrická - přítoky převládají na jedné straně
• Vějířovitá - při povodni se částečná povodí setkávají v největším odtoku
Peřovité - při povodni jsou částečná povodí jsou rozložená podél hlavního toku.

b)      Plocha povodí

• důležitá z hlediska vývoje vodnatosti hlavního toku
• vyjadřuje se pomocí grafické závislosti plochy povodí F a délky toku L od jeho začátku.

c)      Hustota říční sítě

• délka toků na 1 km² plochy
• rozdílná v různých částech říčního systému
• mění se podle okolností ovlivňujících odtok
• objektivně a souhrnně vyjadřuje vliv hlavních činitelů odtoku a míru erodovatelnosti
• při srážkách v hornatém a členitém území roste hustota říční sítě se zvýšeným povrchovým odtokem, který je podmíněn příznivým sklonem a malou propustností povrchu
• menší je v nížinách s malým sklonem a propustným povrchem
• výpočet:                   (km.km^-2)

                     Sl-úhrnná délka toků uvažovaného území (km)
                     F-plocha území (km²)
                     Přesnost výpočtu závisí na přesnosti měření délky toků z map.

• průměrná hustota říční sítě v ČR=0,85 km.km^-2.

d)     Podélný profil

• lze vyjádřit tabelárně (po územích s vyrovnaným sklonem) nebo graficky (náročnější) (obr.2.10)
• zavádí se průměrné sklony, příp. koeficienty sklony hlavního toku a přítoků, závisí na požadovaném účelu-pro výpočet postupových dob, výpočet pohybu splavenin atd.).

e)      Ustálenost koryta a říční sítě

• na naše toky se nepoužívá
• ustálenost nebo neustálenost je dána geologickými a geomorfologickými podmínkami v povodí
• ustálené, neustálené s malými změnami koryta, bludné.

1.7       Kvantitativní a kvalitativní charakteristiky toků

Vývoj povodí a říčních soustav má svoji historii, současnost i budoucnost. Vše je třeba respektovat při navrhování a realizaci našich záměrů.

Charakteristiky

• umožňují konkretizovat stav popisovaného povodí a toku
• geografické, morfologické, odtokového režimu, fyzikální a chemické.

Geografické charakteristiky

První informaci o charakteru povodí a toků dává popis jeho geografické polohy. Celkově naše republika vytváří uprostřed Evropy vyvýšený celek, lemovaný z větší části horskými tvrdými pásmy, pouze Jihomoravský úval přechází na území sousedního státu. Z našeho území odtékají vody do Baltu, Černého a Severního moře. V podstatě k nám žádná větší řeka nepřitéká, pouze Ohře, Lužnice a Dyje pramení na sousedním území a Dolní Morava Dyje odtud mají přítoky.

Klima:

• ČR leží v mírném klimatickém pásmu severní polokoule
• typické střídání čtyř ročních období
• leží na přechodu mezi západoevropskou oceánskou a východoevropskou kontinentální oblastí, z čehož vyplývá nepravidelné střídání teplých a suchých se studenými a vlhkými obdobími jak v průběhu roku, tak v průběhu delších časových období
• nestálost počasí, nejistý průběh rozdělení atmosférických srážek a teplot, proměnlivost zásob půdní vody a odtoků, nestálá vydatnost pramenů
• orografická různorodost a protáhnutost území a z ní vyplývající klimatické rozdíly v jednotlivých oblastech ČR
• úhrny srážek odpovídají orografii území, jsou ovlivněné expozicí svahů a stínícím efektem horských masívů. Dešťový stín Krušných hor na Rakovník a Žatec (450mm), nízké úhrny na jižní Moravě, vysoké úhrny v Krkonoších, Beskydech, Jizerských horách (1700mm)
• s nadmořskou výškou roste roční úhrn srážek, klesá potenciální výpar (obr. 2.11), z čehož vyplývá rozhodující úloha horských oblastí jako zdroje vodnatosti toků.

Orografie:

Hlavní charakteristiky povrchové tvárnosti Českého masívu se vytvořily dlouho působícím destrukčním vývojem tektonicky konsolidované oblasti vznikl plochý, jednotvárný parovinný reliéf.

Místní tektonické pohyby se projevily:

• rozpadem zarovnaného povrchu na jednotlivé kry vlivem vertikálních pohybů
• klenbovými pohyby s různými amplitudami

Tak vznikly výškové rozdíly v Č. masívu a hlavní črty dnešního horopisného uspořádání. To je charakterizováno pohořími na okrajích a nižším reliéfem pahorkatinným a kotlinovým ve středních částech.

Erozí vodních toků vznikla hluboko zařezaná údolí rozdělující parovinný reliéf. Mělká a široká údolí vznikla díky horninovému prostředí.

Jihovýchodní část Č. masívu na Moravě je ovlivněna tektonickými procesy v oblasti Karpat.

Č. masív je od Karpat oddělený pásem sníženin, táhnoucí se od Dunaje, Znojma, Dyjsko-Svrateckým úvalem, Vyškovským úvalem do Přerova a Moravskou bránou do okolí Karviné. V mladších třetihorách zde byl mořský průliv.

Morfologické charakteristiky

Ke kvantitativnímu popisu geofyzikálních procesů v povodí se hledají a vyčíslují charakteristiky lineárních, plošných a objemových prvků zemského povrchu.

Základní morfometrické charakteristiky

Plocha F (km²) - plošná výměra území ohraničená průmětem rozvodnice do vodorovné roviny.

Hypsometrická křivka

• popisuje vertikální členitost
• vyjadřuje vztah mezi nadmořskou výškou H_k a výměrou té části povodí, na které jsou nadmořské výšky H ³ H_k (obr. 2.12).

Průměrná nadmořská výška H

• získáme ji převedením plochy uzavřené hypsografickou křivkou a souřadnicovými osami na rovnoplochý obdélník se základnou F
• důležitý index různých klimatických a hydrologických charakteristik.

Index členitosti rozvodnice K - charakterizuje tvar povodí

                            O - délka průmětu rozvodnice do vodorovné roviny (km).

a - koeficient nejčastěji používaný při charakteristice tvaru povodí

                        B - průměrná šířka povodí (km)

                                                                       L - délka toku (km)

                                                                       L_D - délka údolí hlavního toku (km)

Na základě parametru a se povodí dělí na tři typy:

                                               F < 50km²                                          F > 50km²

Protáhnuté                              a < 0,24                                             a < 0,18

Přechodný typ                                   0,24 < a < 0,26                                  0,18 < a < 0,20

Vějířovité                               a > 0,26                                             a > 0,20

Průměrný sklon povodí J_p - důležitý parametr z hlediska tvorby odtoku a erozního potenciálu povodí

    DH - výškový rozdíl vrstevnic (km)

                                               L_i - délka vrstevnic v daném povodí (km)

                                               F - plocha povodí (km²)

• měření délky vrstevnic je pracné
• hodnota J_p je závislá na měřítku použité mapy (čím menší tím nepřesnější)
• potřebujeme-li přesně vyčíslit průměrný sklon, používají se i jiné metody (mapa izoklin, metoda dostatečně husté čtvercové sítě apod.).

Náhradní sklon povodí J_p´ - použití pro charakteristiku sklonových poměrů pro porovnávací a klasifikační účely

                 H_max, H_min - rozdíl mezi nejvyšší kótou na rozvodnici a kótou                                             uvažované vodoměrné stanice.

Podélný sklon toku

• v homogenním prostředí se plynule zmenšuje ve směru toku (narůstání průtoku a zmenšování prům. zrn splavenin)
• nahrazení skutečné hodnoty analytickými funkcemi má pouze teoretický význam a platí jen v homogenním prostředí
• častěji se nahrazuje po určitých úsecích průměrnými hodnotami.

Kvantifikace prvků říční sítě

1.      U nás používaná metoda: tok ústící do moře má 1, jeho přítoky 2 atd. (obr. 2.14).

2.      Metoda vycházející z elementárních úseků říční sítě, podle HORTONA

• elementární tok má 1
• soutokem dvou 1 vznikne 2, přičemž se jeden z toků přečísluje na 2 atd. (obr. 2.15).

3.      STAHLEROVA metoda-vychází ze stejného principu:

• elementární tok má 1
• soutokem dvou 1 vzniká úsek 2
• soutokem dvou 2 vzniká 3 atd.
• lepší než předchozí metoda, vystihuje některé hydrologické a geomorfologické parametry toku a povodí. (obr. 2.16).

4.      Sloupcový diagram délek toků

• uspořádaný v klesajícím pořadí
• umožňuje ve větších regionech klasifikovat vodní toky podle délky
• umožňuje vyčíslovat a porovnávat hustotu říční sítě pro různé kategorie toků.

Délka toku

• vzdálenost pramene od ústí, měřená po střednici toku
• není to stálá veličina
• zvětšení - zpětná eroze, meandrování
• zkrácení - vyloučením oblouků.

Součinitel vývoje toku

• poměr délky toku k délce spojnice pramene s ústím toku.

Koeficient bystřinnosti K_B

• kritérium pro označení toku za bystřinu

r - hustota říční sítě

O - délka rozvodnice (km)

F - plocha povodí (km²)

DH - rozdíl mezi průměrnou nadmořskou výškou povodí a nadmořskou výškou závěrného profilu toku (km)

L - délka hlavního toku (km)

F_L - plocha zalesněné části povodí (km²)

I_p - index propustnosti, který se mění od 1 (nepropustná) do 0,4 (písek)

E - index erodovatelnosti, který se mění od 1 (povodí devastované všemi druhy vodní eroze) do 0,1 (povodí bez viditelných znaků eroze).

Charakteristiky odtokového režimu

Odtokový režim ovlivňuje interakce vody odtékající z povodí a říční sítě, časové a prostorové změny.

Z charakteristik odtokového režimu vychází klasifikační systémy a typizace režimu řek, a zároveň odrážejí osobitost klimatu (u nás se uplatňuje vzhledem k velké vertikální členitosti i přechod z mořského do kontinentálního typu klimatu).

Řeky ve střední Evropě jsou z hlediska charakteru odtokového režimu zařazeny do tzv. oderského typu, kdy převládajícím zdrojem vodnosti jsou deště a k největším odtokům dochází v jarních měsících.

Podrobnější klasifikace (zahrnuje i vertikální členitosti) vytvořil DUB:

• vysokohorské        A1, A2
• středohorské         B1, B2
• vrchovinné            C1
• nížinné                  C2

obr. 2.19 - poloha vrcholu čáry rozdělení odtoku naznačuje měsíc kdy lze očekávat s vysokou pravděpodobností povodně z tání sněhu nebo smíšené.

Nejvýznamější charakteristiky odtokového režimu

Průměrný roční elementární odtok

• znázorněn mapou
• ČR = 6,09 l.s^-1.km^-2, hory 30 l.s^-1.km^-2, nížiny 1 l.s^-1.km^-2
• q₀ - specifický odtok-získá se planimetrováním ploch mezi izoliniemi.

Čára překročení průměrných denních průtoků (obr. 2.20)

• lze z ní stanovit průtok (interval průtoků) s největší četností, trvání malých průtoků (pod zvolenou hranicí), trvání průtoků, při kterých začíná vybřežení vod z koryta apod.
• je podkladem pro určení korytotvorného průtoku-průtok, který vykonává při transportu splavenin největší práci.

Maximální průtoky

• návrhové hodnoty-rozhodující měrou ovlivňují investiční náročnost a bezpečnost prací
• kulminační průtok
• maximální průtok překračovaný s normativně zadanou pravděpodobností P
• průtoky v dlouhodobém průměru překračované jednou za N roků
• pro dimenzaci kapacity říčních koryt
• pro posouzení bezpečnosti ochranných hrází

     platí pro toky s více povodňovými vlnami za rok pro A ³ ³ 10      

P - pravděpodobnost překročení

N - průměrný čas opakování (překročení)

• citlivě reagují na změny činitelů ovlivňujících tvorbu odtoku, z čehož vyplývá nutnost dobrého odhadu jejich budoucího vývoje
• nevyhnutelné při kalamitních změnách odtokových podmínek (zánik lesů apod.)
• nevyhnutelné při úpravách odtokových poměrů (omezení inundace, koncentrace odtoku).

Fyzikální a chemické charakteristiky

Pro úpravy toků jsou nejdůležitější ty, které vytvářejí teplotní a ledový režim a ovlivňují samočistící procesy.

Teplotní režim vodního toku

• závisí na:
• klimatických podmínkách (teplota vzduchu, záření, vítr)
• morfologických poměrech (nadm. výška, hloubka údolí, šířka, sklon a rozvinutost koryta)
• hydrologických a hydraulických poměrech (zdroj napájení toku, hloubka vody, charakter proudění)
• činnost člověka (vypouštění oteplených OV, nádrže)

  -přirozený teplotní režim

• zobrazuje cyklické roční a denní změny teploty vzduchu retardované teplotní setrvačností vody
• v případě vyhovující kvality vody je určujícím faktorem biologického života toku
• narušení může způsobit biologické a chemické změny, sníží se využitelnost, případně dojde k degradaci ekologické funkce
• tepelné znečištění ovlivňuje kyslíkovou bilanci, tím samočistící procesy, biologický a bakteriologický režim toku
• úpravami toků se teplotní a kyslíkový režim toků ovlivňuje jen málo.

Ledový režim

• vzájemné ovlivňování úprav toků a ledového režimu je značné
• ledový režim znamená zákonitosti časových a prostorových projevů ledových útvarů v toku nebo v celé říční síti
• závisí na stejných skupinách podmiňujících faktorů jako teplotní režim s tím, že ve skupině morfologických poměrů se uplatňuje i členitost koryta, množství a velikost zatáček a meandrů, brody, mělčiny, vztah koryta a inundačního území
• ledové úkazy: ledová celina, dnový led, ledová zátarasa, ledová zácpa-všechny ovlivňují průtokovou kapacitu, mění podmínky proudění vody v korytě.

Zamezení vzniku ledových úkazů

trvalá opatření

• odstranění překážek, zúžených profilů, ostrých zákrut, zřizování ledolamů, záchytných zařízení
• obecně - úprava rychlostních poměrů na toku tak, aby se zhoršily podmínky tvorby ledové pokrývky
• široká koryta s malým zimním průtokem - šířka ledové pokrývky se zvětšuje postupným namrzáním, z toho vyplývá nutnost koncentrace průtoku do kynety a tím dojde ke snížení objemu povrchového ledu

dočasná opatření

• nasekávání, rozrušování, uvolňování ledových bariér, využívání vodních nádrží (vypouštění zespod).
• zámrzem se mění charakter proudění vody-proudění s volnou hladinou se změní na tlakové proudění v uzavřeném profilu
• ledová pokrývka snižuje průtočnou kapacitu a zvyšuje hydraulické ztráty.

1.8       Hlavní říční sítě ČR

Uspořádání a režim říčních soustav ČR je určen:

• geologickými podmínkami
• geomorfologickými podmínkami
• klimatickými podmínkami.

Proměnlivost počasí v průběhu celého roku, střídavé pronikání vzdušných mas různého původu a pestrý reliéf způsobují velké rozdíly v hydrologických charakteristikách řek a jejich povodích.

Území našeho státu je situované na hlavním evropském rozvodí Severního, Baltského a Černého moře. Většina větších toků na našem území pramení tzn. většina vody je z našeho území odváděna (pasivní vod. bilance).

Rozvodnice mezi Severním a Černým mořem na našem území prochází přes Český les, Šumavu (protíná několikrát státní hranici), Českomoravskou vrchovinu (Jihlavské a Žďárské vrchy), Loučenskou tabuli, Českotřebovskou vrchovinu na Kralický Sněžník (rozvodnice všech tří moří).

Rozvodnice mezi Baltským a Černým mořem: Hrubý Jeseník, Nízký Jeseník, Moravská brána, Moravskoslezské Beskydy a dále do Polska a na Slovensko a dále.

Rozvodnice Severního a Baltského moře: probíhá západně od Kralického Sněžníku, několikrát protíná česko – polské hranice v Orlických horách, Brounovskou vrchovinou do Krkonoš, Jizerských a Lužických hor a dále na území Německa.

Počet a délka toků na území ČR.

Říční soustavy povodí Labe a Odry

Území ČR odvodňují dva toky 1. řádu:

Labe – odvodňuje 39 % rozlohy ČR do Severního moře.

Odra – odvodňuje 5,7 % rozlohy ČR do Baltského moře.

Dunaj – odvodňuje naše území prostřednictvím svého přítoku 2. řádu Moravy.

Labe

• pramení na Labské louce v Krkonoších, opouští naše území v Hřensku,
• celková plocha povodí – 144 055 km², na našem území 51 391,5 km²,
• říční soustava Labe je ustálená a dobře vyvinutá,
• Labe
• hl. přítok Vltava – přítoky: Malše, Lužnice, Otava, Sázava, Berounka (stromovitý typ říční sítě),
• vlastní přítoky: Úpa, Metuje, Orlice, Chrudimka, Doubrava, Ohře, Bílina, Cidlina, Mrlina, Ploučnice Jizera,
• zpočátku má bystřinný charakter, početné kaskády a vodopády, sklon v pramenné oblasti je 37 %,
• od Jaroměře získává ráz nížinného toku, k soutoku s Vltavou klesá sklon na 0,5 %.

Vltava – pramení na Šumavě 1315 m.n.m, v horní části má značný sklon při vtoku do Českobudějovické pánve se zmenšuje, dále probíhá hlubokým údolím, protíná Pražskou plošinu a na území Mělnické kotliny ústí ve výšce 155 m.n.m.

Odra

• pramení v Oderských vrších, v Polsku přibírá Lužickou Nisu (pramení v Jizerských horách),
• povodí 118 600km², u nás 5 841 km²,
• hlavní přítoky: Opava, Ostravice Olše,
• hornoslezskou pánví protéká s malým sklonem.

Morava

• pramení na jihozápadních svazích Králického Sněžníku,
• ústí do Dunaje u Devína,
• odvodňuje převážnou část moravských krajů,
• při ústí do Dunaje má délku 329 km, plochu povodí 26 580 km²,
• přítoky: levé – Bečva, Olšava Myjava; pravé – Haná, Dyje,
• od vtoku Dyje tvoří hranici ČR a Rakouska.

1.9       Stav úprav na tocích ČR

• upraveno 9270 km – 25 % celkové délky toků s povodím > 5 km2,
• nejvíce upravené jsou toky s povodím nad 250 km2 – 30 %,
• ochrana před povodněmi
• zvýšení průtočné kapacity,
• omezení (vyloučení) zatápění inundačních území (Morava, Dyje 27 tis. ha),
• omezení účinků erozní a akumulační činnosti v korytě toku
• upravení splaveninového režimu,
• umožnění odběru povrchových vod
• stabilizace koryta
• objekty upravující sklon
• vysoký stupeň upravenosti – mimo povodí Vltavy a Berounky, dolního Labe a Odry,
• přeložky toků, odvodňování zemědělské půdy, výstavba vodních cest (Labe: Střekov – hranice, Vltava: Vrané – Modřany, celkem 224 km).